OLIVIE
Již odmalička mám velmi silný vztah ke zvířatům..
Jako dítě jsem byla fascinována obecně všemi zvířaty, snila jsem o tom , že otec zřídí před okny našeho obecního bytu přístřešek pro koně, nebo alespoň osla (slevila jsem po shlédnutí filmu Dědeček, Kylián a já). Sbírala jsem po ulicích zatoulané psy a snažila se obměkčit rodiče, abychom jim dali nový domov a u babičky na chaloupce u lesa jsem úspěšně překážela při péči o domácí zvířata a kamarádila se se všemi těmi králíky, berany, drůbeží, kočkou a psem.
Když jsem začala navštěvovat třetí třídu, otec ve vidině brzké dostavby rodinného domu (nestála ještě ani hrubá stavba) zahořel pro myšlenku být vlastníkem německého ovčáka a pořídil nám štěně - fenku CEDRU z Mírova dvora. Žila s námi v bytě a moje maminka musela hodně slevit z představ o udržovaném a čistém bydlení (o to více si Cedru zamilovala, i přes občasné zoufalé výkřiky "Buď půjde z domu ten pes nebo já !!!").
Cedrinka byl náš (můj a sestřin) "pokusný králíček" ve výchově psa, spáchaly jsme na ní mnoho výcvikových chyb a z některých jsme se nevědomky nepoučily dodnes. Přesto jsme jí vštípily základy slušného chování psa a milovaly ji až za hrob, ačkoli byla ve sportovní kynologii nepoužitelná. Po přestěhování do našeho domku, otci-chovateli drůbeže začátečníkovi - vyplenila jeho chov leghornek (počet mrtvých, tedy slepic, dosáhnul 11 kusů - to vše Cedra zvládla za necelou hodinu). Cedra byla nesmírně inteligentní, typ Kmotry lišky, přítulná a nikdy nezapomenu na všechny ptákoviny a dobrodružství, které jsem díky ní prožila. Odešla do psího nebe ve věku 12 let.
Protože jsem se nechtěla pořád dělit o Cedru se svou sestrou, přivítala jsem podnět takřka ze sousedství, z kláštera Konventu sester Alžbětinek, zda jim pomohu zvládnout jejich německého ovčáka s rodokmenem. Jmenoval se JERR Jast, setřičkami mazlivě nazývaný Kasan nebo Kasánek. To už mi bylo asi 14 let a brala jsem to vlastně jako osobní výzvu - Kasanovi bylo 13 měsíců, nebyl správně socializovaný, nesnášel děti, protože jej v raném štěněcím věku trápily a neposlouchal na žádné povely. Sestry jej milovaly a náležitě rozmazlovaly, protože byl rozkošný a milý medvídek.
Byla to pro mě fuška. Kasan byl mohutný, urostlý, trochu překrmený samec, který nikoho neuznával, když nechtěl. Nakonec se nám podařilo zvládnout základní výcvik a vystavovat na speciální výstavě NO. Strávila jsem v jeho blízkosti 4 roky, které mi hodně daly a pozvedl mi sebevědomí, protože kam přišel, tam budil rozruch svou mohutnou vlkošedou postavou.
Potom mne čas odvál na studia a přišla doba budování vlastní rodiny. V duchu jsem snila o tom, že až děti povyrostou, se opět ke kynologii vrátím.
ROBERT (TOM)
Dětství jsem strávil v Příbrami v 9 patrovém věžáku. Jako každé malé dítě jsem samozřejmě toužil mít svého psího miláčka. Doma to z mně nepochopitelných důvodů neprocházelo, až jednoho dne naše dětská parta z věžáku, vytáhla z blízkého rybníka malinké, drobounké štěňátko, které chtěl někdo utopit. Všichni jsme v něm viděli budoucí Belu, případně Šarika a všichni jsme toužili štěně vlastnit. Demokraticky jsme rozhodli, že o budoucím majiteli budeme hlasovat. Jaksi jsme pozapoměli na to, že většina party je z rodiny se jménem stvořeným pro nové majitele - Vlčkovi. Všech jejich 7 členů nás ostatní hravě přehlasovalo. Myslím, že největší radost z jejich vítězství měli moji rodiče. Ťapinka byla rozkošné štěnátko, chodili jsme si s ní hrát a mazlit se a potom hurá za zábavou. I Vlčkovi. Chudák paní Vlčková po Ťapince uklízela, dávala jí jíst, venčila ji a byla s ní do poslední chvíle, kdy už dávno nebyla krásné štěňátko, ale ošklivý, tlustý vořech s křivýma nohama a předkusem.
Tím mé kontakty se psy na dlouhých dvacet let téměř skončily, nepočítám-li občasné napadení pouliční smečkou při jízdě na kole.
OLIVIE + TOM + GABRIEL + DANIEL
Léta plynula a byla jsem na plný úvazek maminkou, manželkou, hospodyní, zaměstnancem, kamarádem, vedoucím na dětském táboře, vysokohorským turistou...a měla jsem tolik koníčků, kolik se jen dá při tom všem stihnout. A v duchu jsem si snila sen, že se jednou k pejskaření vrátím. Ale zodpovědně !!! Vyčkávala jsem až děti trochu povyrostou, aby mohly aspoň psa vést na vodítku a také se naučit starat o živého tvora. Už na rodičovské dovolené jsme začali s morčaty, koťaty, realizovala jsem svůj dětský sen mít suchozemskou želvu, ale chov psa jsme odkládali. Pes je přítel, člen rodinné smečky, závazek na 10-15 let. Osud to zařídil sám. Na jaře 1996 jsme ráno při odchodu s dětmi do školy a školky našli na rohožce před dveřmi asi pěti-měsíční štěně čistokrevného vořecha, kterého se někdo zbavil a nám "daroval" přes plot na zahradu. Noci byly ještě chladné a štěně se celé třáslo.
"Maminko, že bude náš ?! Ten je ale krásný !"
"Samozřejmě, ale musíme počkat, jestli ho někdo nehledá", v duchu jsem si řekla: hochu tak leda na pekáč, lidi jsou rádi, že se zbavili nechtěného štěněte.
Dostal jméno DINO a v lepší společnosti mu říkáme Dino von Strasse. Nikdo by mu tehdy neprorokoval hvězdnou kariéru canisterapeutického psa, který se stane i tváří kalendáře o.s. Podané ruce na rok 2008.
Naše děti jej milovaly a milují doposud. tehdy osmiletý Gabriel podepsal smlouvu s rodiči, že Dina bude chodit venčit, pravidelně kartáčovat atd. (po letech se smlouva záhadně ztratila, když jsme ho několikrát nařknuli, že neplní co slíbil...).
Jsou 3 věci, které nám, rodičům na Dinovi vadí: 365 dní v roce líná, je notorický útěkář a zdolá každý plot a za kus žvance by udělal všechno. Přesto jej všichni máme rádi a neumíme si to bez něj představit.
Za rok a půl jsme si zajeli do útulku v Ostravě pro dalšího psa. Chtěla jsem fenu, nejlépe německého ovčáka. Měla jsem více štěstí než rozumu, ale věřím, že jsme si byli souzeni. Nechtěla jsem vidět rozkošnou erdelku, nedospělého chlapečka německého ovčáka či jiné prima hafany ale nemohla jsem nějak odtrhnout oči od klece s asi tříletou ovčandou. Byl to náš dárek k Vánocům 1997. Dali jsme jí jméno SÁRA (takové jsme chtěli dát první dceři, kdybychom ji měli). Odpustila jsem jí, že mne ještě tentýž večer než jsme došli k autu strhla na zem a tahala po asfaltu v Ostravě-Vítkovicích. Těch 50 kilometrů do nového domova jsme jí museli stále důrazně vysvětlovat, že za volantem bude sedět manžel a ne ona. Kupodivu nesežrala Dina ani naše děti a po půl roce se plně adaptovala, zvládli jsme základní výcvik. Na Voříškiádě 1999 v Českém Těšíně získala 1. místo ve své skupině. Jako stopař a obranář se neosvědčila, ale byla fantastickou partnerkou pro naše děti, "chůvou" našeho mladšího syna, kámoš pro každou rošťárnu a věrňoch až za hrob.
Flat coated retriever v naší rodině
Psal se rok 2001 - první rok nového tisiciletí a pro mne rok velkých rozhodnutí a počátku změn v mém osobním životě. Spouštěčem byl inzerát v listopadovém čísle časopisu Pes - přítel člověka, kde SVOPAP Praha nabízel svůj úplně nový kurz a to v oblasti canisterapie. To je přece to co jsem podvědomě vždy toužila dělat a kde mohou naši psi najít uplatnění. Od února do května 2002 jsem se poctivě vzdělávala a vše nakonec vyústilo v to, čím žijeme téměř celá rodina (více v sekci Canisterapie). Těsně před prázdninami 2002 v naší domácnosti přibyl nový člen - 9-ti týdenní černý ďáblík Heduška (HEDA je jméno, které bychom dali druhé dceři, kdybychom ji měli). Štěněcí miminko FCR osud na tento svět seslal zrovna v den mých narozenin - 17.dubna. Možná je to dobré znamení.
Byla zakoupena za účelem vychovat vhodného psa pro canisterapii. Nic víc. Tedy žádné výstavy, uchovnění, chov štěňat - nemám tyto ambice, nebyly ani vhodné podmínky. Ale ..... Zaseknete se drápkem a pomalu své cíle začnete navyšovat, když vidíte, že ten pes na to má. Výsledkem je registrace mezinárodně chráněné chovatelské stanice MAMINČINO ŠTĚSTÍ, chovná fena FCR a první vrh černých zlatíček za námi.
Za ty roky si už lidé na ulici zvykli, že mají za sousedy rodinu "postiženou psy". My také nejraději přijímáme stejně postižené návštěvy, které se nepozastavují nad mírně vybydleným bytem a stejně jako my nelpí na sterilní čistotě, neporušeném interiéru domu a nádherně upravené okrasné zahradě.
Žijeme se psy - určitě se nerouhám, když vidím paralelu s výchovou dětí. Vypadá to snadné a ten výsledek není špatný: jeden syn bojuje na vysoké škole a druhý na škole střední. A přes občasné úlety jsou to prima kluci. Nikdo nevidí, že za tím jsou roky soustavné péče - probdělé noci nad postýlkami, starosti s jejich handicapy, poznámky v žákovských knížkách, téměř pravidelné návštěvy na chirurgii a plastice s jejich úrazy. Stejné je to i se psy. Za nádhernými zážitky a celkem uspokojivými výsledky jsou hodiny každodenní obyčejné práce s nimi, trocha finančních investic a hlavně moře investovaných emocí. Ale stojí to za to !
Pytlačka Heda (Gabriel Bischof, 16 let, červenec 2003)
Naši rodinu tvoří mamka, taťka, brácha, já a tři psi. Před několika lety jsem přišel na chuť rybaření a brzy mě v tom následoval mladší bratr. Poněvadž malí rybáři nesmí chytat sami bez dozoru dospělých, přinesl taťka další oběť na oltář otcovství – také on se stal rybářem. Pro naši rodinu je zatím rybaření velmi nákladným koníčkem .Bratr většinou chytá „veverky“, tedy nahazuje na větve stromů, já vytahuji staré hrnce a škrpály a táta se za studeného dubnového rána musí nořit do ledové vody řeky Olše. Jsem zastáncem metody „chyť a pusť “, neboť neznám krásnější pocit než dát po vyhraném souboji bezbranné rybě život. Avšak máma zatím marně sní o tom, že hodí rybu na rozpálený olej, ale v čištění a vysoušení bot a oděvu už je borec.
Musím se pochlubit, že teoreticky rybářství já i brácha ovládáme velmi dobře, však také odborné rybářské publikace na naší poličce mají patřičně ohmatanou vazbu. Opakovaně o prázdninách jezdím na rybářský tábor na Seči. Vyhrál jsem tam už několik soutěží a letos jsem se na pár minut blýskl i v televizi. Ani po čtrnácti dnech na rybářském táboře jsem toho neměl dost a naše rodinná dovolená na toto navazovala. Hodně slunce, hodně vody a k tomu rozkoš, myslím tu rybářskou. Existuje lepší místo než vodní nádrž Rozkoš ve východních Čechách? Pronajatou chatičku jsme sdíleli s našimi třemi psy a střídali jsme koupání, rybaření, návštěvy historických památek a setkání s rodinnými přáteli. Naše rodinná dovolená se odehrávala ve stylu tichých bláznů – noční rybolov nebo ranní vstávání ještě za tmy, avšak výsledky mizerné, máma marně čekala na to, že ji zaplníme pánvičku. Naše psí slečna Heda si našla novou zálibu v plavání a dokázala kroužit po hladině dlouhé minuty jako výletní parník. Však taky její pravé jméno zní Akita od Lomnických vod a má lásku k vodě v genech jako všichni flat coated retrievři. Brzy ji začaly zajímat labutě a jiné vodní ptactvo. Již delší dobu se teplota pohybovala nad hranicí třiceti stupňů a proto ryby, které neměly dostatek kyslíku, vyplouvaly pod hladinu. Po neúspěchu skamarádit se s labutěmi Hedu upoutala stříbrná těla cejnů kroužících nebojácně po hladině. Nakonec zvítězila zvědavost nad obavami z nepoznaného a Heda začala ryby pronásledovat. Po pár dnech zjistila, že ryby se dají uchopit a další dny už bezbranné cejny vynášela opatrně na břeh. I když jsme zrovna nebrali k vodě pruty a ostatní rybářské náčiní, vraceli jsme se zpět s velkým množstvím ryb a rybáři, které jsme potkali, se závistivě dívali na vezírek plný stříbrných, šupinatých těl a my bojovali s myšlenkou přivlastnit si zásluhy na úlovku. A tak se naše Heda stala nejúspěšnějším rybářem v naší rodině.
Náhledy fotografií ze složky Žijeme se psy - začátky
